Posazení hlasu „do masky“

[UnityCZ]

Ahoj!
Tohle téma jsem tu nikde nenašel. Posazení hlasu.
Vím, že dřív se hodně posazoval hlas do "masky" a do dneška to tak spousta lidí učí. Jak zpěváci, tak herci a jiní hlasoví profesionálové na to nedají dopustit. Co se týče mého posazení hlasu, tam mám smíšenou zpětnou vazbu. Někteří učitelé mluvy mě chválili, že mám výborně posazený hlas, že je esteticky hezký, příjemný. Jiní mi to naopak vyvrátili. To je jedna věc, vím, že je vícero přístupů.
Hlas v "masce" jsem studoval z vícero úhlů jak u nás, tak v zahraničí. Například se mi nedávno podařilo získat malou knihu "Technika jevištní mluvy" od Vladimíra Halady z roku 1961. Někde jsem se dokonce dozvěděl, že čeština je hlas, který zní nejlépe, když je posazený do masky, nevzpomínám si na zdroj, bohužel, ale ten samý zdroj tvrdil, že třeba americká angličtina je naopak posazená v krku, tzv. ponořená. Dejme tomu, dá se o tom diskutovat dlouho.
Na YouTube kanále této školy je ukázka rozhovoru s herečkou Terezou Bebarovou, která u Tebe, Lukáši, studuje a ta v rozhovoru tvrdí, že naopak, hlas posazený do masky je věc dávných dob a v dnešní době je správné posazení hlasu "přirozené". Možná to paní Bebarová řekla jinými slovy, musel bych se podívat. Prostě a jednoduše už se ideálně neposazuje do masky.
Já vím, že je to na dlouho a není tady na to prostor. Tak mě prosím alespoň nasměruj na metodiky, ze kterých tady při posazení hlasu čerpáte. Pokud vím, tak moderní školy jako CVT, nebo Estill o posazení hlasu nemluví vůbec. A přece sis to nevycucal z prstu, že? Tak mě prosím Tě nasměruj, kde ve své pedagogické praxi čerpáš stran toho "přirozeného" posazení hlasu, pokud takové existují. Rád se vzdělám přímo u někoho z vás při online lekcích, ale rád bych to téma načerpal i vlastní iniciativou. Ano z knížek a na internetu se vše ohledně hlasu učí težko, pokud vůbec, ale zdroje být někde musí. Děkuji, měj se hezky

[Lukáš Jindra, dipl.um.]

Ahoj,
jojo, vzpomínám si na onen rozhovor s Terezou Bebarovou a moc mě potěšila, že se o mně zmínila. Ona tam použila svou terminologii v kontextu, na který je zvyklá. V těch terminologiích je maličko zmatek. Mnohdy různé techniky a různí pedagogové používají stejný termín pro různé věci a nebo podobné, nicméně v maličko jiném kontextu... Tedy, Tereza tehdy měla na mysli někdejší styl výuky vycházející z klasického zpěvu, kdy se ženské hlasy vyučovaly výhradně v hlavovém rejstříku, zatímco dnes v moderním zpěvu používáme hodně hrudní rejstřík.

Nicméně posazení hlasu do masky zůstává. U starých z klasiky vycházejících technik si to posazení do masky člověk více uvědomoval než v současných moderních technikách, nicméně musí být přítomno do určité míry v jakémkoli zpěvu. Oním „posazením do masky“ se vlastně myslí správné rozeznění hlavových rezonancí. V operním či operetním zpěvu je hlavových rezonancí přítomno více než v moderním současném zpěvu, ale bez něj se kvalitně a bezpečně zpívat nedá.

Je pravda, že mě na CVT a EVT mrzí, že se moc hlavovými rezonancemi, tedy posazením do masky, moc nezabývají, ale naštěstí vím z jiných zdrojů, jak na to. Vlastně už čtvrt století je moje výuka zpěvu jakási kuchařka, co má určité základní ingredience, nicméně je okořeněná mnoha dalšími složkami, aby výsledný šmak byl dokonalý.

Popravdě si už ani pořádně nevybavuju všechny ty zdroje, které mě přivedly na správnou cestu práce s rezonancemi, tedy s „posazením hlasu do masky“. Pamatuju si, že asi snad úplně poprvé jsem to řešil při svém studiu na konzervatoři s mojí profesorkou, zlatou slavící Petrou Janů. A pak jsem různě po střípcích čerpal od profi zpěváků, když jsem zpíval ve Stavovském divadle a později na dalších scénách... Co si vzpomínám, tak kdysi pan Loe Jehne vydal moc hezkou publikaci, podle které se hlavové rezonance daly dobře trénovat. Ale vyloženě tip na knihu s touto problematikou ti asi bohužel nedám. Nevím o žádné. Já vycházím ze své čtvrt století trvající profesionální pěvecké praxe, co mi předali zkušenější kolegové, co jsem vyzkoušel na sobě, že funguje a co jsem následně vyzkoušel na mých žácích, že bylo účinné...

Kdybys byl býval včera zašel na můj workshop v plzeňském divadle J. K. Tyla, mohl ses ode mě dozvědět, jak na to! Ale na lekci můžeš zajít k nám do učebny kdykoliv a nebo na on-line konzultaci taky.

Opatruj se!
Lukáš Jindra

[UnityCZ]

Ahoj Lukáši,

Jak se Ti daří? Co léto, nějaké novinky, úspěchy?

Já se Tě chci zeptat na jednu zvláštní věc. Týká se hodně mluvy, ale i zpěvu.

Když přidám na výrazu, třeba u mluvy dám víc vypravěčského výrazu, okamžitě v tu chvíli ztratím posazení hlasu a rezonanci v lebce. Když nemám žádný výraz a to jak v mluvě, tak ve zpěvu, tak ty správné rezonance bez problémů mám. Ale s výrazem a hlavně vypravěčským už je ztrácím.

Vím už přesně, jakými cvičeními posazení získat, koupil jsem si i knihu, kterou jsi mi doporučil.

Je mi to záhadou. Proč ty rezonance v tomto najednou ztrácím? S větším a lepším výrazem je hlas prostě takový “prázdný”, jako u začátečníka. Co se tam může asi dít? Nejspíš si zaplatím Tvoji analýzu, abys to sám slyšel, to bude nejlepší. Ale zajímá mě i Tvůj názor?

[Lukáš Jindra, dipl.um.]

Ahoj,
dík za optání, mám se nádherně. Mám za sebou nádhernou sezónu, ve který jsem zpíval ve 14 muzikálech, ale hlavně v mých dvou nejoblíbenějších a to v Bídnících a Jesus Christ Superstar, který jsem si střihnul jednak v Karlínském divadle, plzeňském divadle J. K. Tyla a taky v O2 aréně. Takže krása. Letos už mám za sebou jednu premiéru a další mě čeká po novým roce, takže si nemám na co stěžovat. Co ty?

Co se týče tvého dotazu, samozřejmě bych mohl lépe analyzovat, kdybych tě slyšel buď naživo nebo alespoň ze živé nahrávky. Nicméně můj tip je, že práce s výrazem, o které mluvíš, není otázkou pouze frázování, dynamiky a barvy hlasu, ale zřejmě měníš nastavení v krku. Píšeš, že používáš „vypravěčský výraz“, tedy předpokládám, že se jedná o styl interpretace, co se používá třeba v šansonu. Neboli, že tvůj zpěv se od kantilénového zpěvu vzdaluje a více se blíží mluvené řeči. V americké pěvecké metodice EVT tomu říkají, že přecházíš z „hlasové kvality“ zvané „belt“ do hlasové kvality zvané „speech“.

Tento způsob pěveckého projevu zvaný „speech“ je více civilní, velmi blízky mluvené řeči a to po všech stránkách včetně množství rezonancí. Pokud chceš mít rezonancí v hlasu více, musíš si natrénovat jakousi mezifázi mezi běžným zpěvem (ať už ho budeme nazývat plný hlas, overdrive nebo belt - to je jedno) a způsobem zpěvu, který v Česku nazýváme „herecké zpívání“ a v Americe tomu říkají hlasová kvalita „speech“.

Třeba operní zpěváci si mnohdy zvyknou používat velké množství rezonancí i při běžné mluvené řeči, aby jim běžné mluvení jednak neunavovalo hlas, ale hlavně, aby svalová paměť nevyšla ze cviku a udržovala permanentně pro zpěv potřebné množství rezonancí. Takže když posloucháš rozhovor s některými operními pěvci, přijde ti, že mluví poněkud divně, skoro jakoby zpívali. A to je v zásadě ono. Vytvoř si cvičení, kde budeš udržovat rezonance i při mluvené řeči (ale nechci po tobě, abys v běžném životě mluvil jako „operák“) a až ti to půjde, tak jen přejdi do toho výrazového zpěvu šansonovitého typu blízkého mluvené řeči a hledej si míru množství rezonance, které se ti v tom bude barevně líbit.

Přeju plodné hledání.
Lukáš Jindra

[UnityCZ]

Nazdááár,

Tak to mám upřímnou radost, že se Ti takto krásně daří. Tak jen houšť a větší kapky, ať to má grády!

Já se mám moc fajn. Pořád čekám na začátek školení do nové práce, která se sice netýká zpěvu, ale hlas je v ní prioritou, takže ladím spíš mluvní projev a umělecký přednes. Takovou formu přednesu sice v novém zaměstnání vúbec nepotřebuju, ale určitě mi to pomůže a pomáhá i teď. A nechci se chlubit, můj už tehdejší mluvní projev byl nejspíš jedním z rozhodujících faktorů, proč jsem místo získal, vybírali jen tři lidi a zájem o to byl docela dost velký.

Což mě dostává k doplňující otázce: zmiňuješ operní zpěváky, jak mluví v rezonancích. Tady se přímo nabízí otázka, jsou to ty stejné rezonance, jako při divadelní jevištní řeči? Z toho mála, co vím od mojí učitelky přednesu a tak z internetu a rúzných komerčních i nekomerčních publikací, se od sebe velmi liší civilní a jevištní mluva, bráno hodně z hereckého úhlu pohledu. (a obecného pohledu hlasových profesionálů)

Mně totiž neustále někdo říká, že bych měl jít do dabingu, nebo něco namlouvat, že mám krásný hlas, který poutá pozornost a je přirozeně zvučný a znělý, to si opět nehoním triko. To mi řekli většinou sami hlasoví profesionálové, i když já sám nevnímám svúj hlas, jako něco extra. No a jedna herečka a učitelka rétoriky mi řekla, že mluvím, jako operní zpěvák.

Tak mě fascinuje ta otázka, jestli civilní projev spousty operních zpěváků je podobný, ne-li stejný, jako herecká jevištní řeč?

Určitě bych rád, abys to slyšel, tak to nějak promyslím a buď si dáme online konzultaci ( bude mi to možné) nebo alespoň si zaplatím opět zpětnou vazbu z nahrávky, abys to taky měl možnost slyšet.

Ale s tou jevištní mluvou mě to zajímá, jestli to využívá taky Tebou zmíněné rezonance )

[Lukáš Jindra, dipl.um.]

Ahoj,
má se to nějak takhle: my máme v hlavě jednu „sadu“ rezonančních prostor, ve kterých nám vznikají „hlavové rezonance“. Jedná se o prostor v krku nad hlasivkami, ústní dutinu, nosohltan, lícní dutiny, čelní dutiny a nos. A čím lépe je umíme rozeznívat, tím znělejší, barevnější a nosnější je náš hlas. Do určité míry umíme i měnit poměr mezi těmito rezonancemi a tím si míchat (jako na mixážním pultu) barvu našeho hlasu.

Tedy jak operní zpěváci, tak popoví zpěváci, tak i herci v činohře nebo moderátoři používají tu samou sadu rezonančních prostor. Celé je to jen o tom, jak moc rezonancí při tvorbě svého hlasu použijí. Nejvíce rezonancí používají při zpěvu operní zpěváci. A někteří operní kolegové (nebudu jmenovat), aby si pěstovali ve svalové paměti to velké množství rezonancí, používají jeho nadmíru i v mluvené řeči. V mluvené řeči na tak velké množství nejsme zvyklí a proto nám jejich mluva přijde komická. Když zajdeš do opery a půjdeš si popovídat s operními sólisty, tak zjistíš, že třeba třetina jich na tebe bude mluvit takovou „komickou“ nezvyklou barvou. A to je právě ono. Občas, když někteří (nejmenovaní) operní zpěváci promluví v televizi, tak na první poslech tě upoutá jejich barva mluvního hlasu, že je poněkud „divná“. A to je právě ono.

Oproti tomu jevištní mluva u činoherců by měla působit co nejpřirozeněji. Nicméně činoherec musí svým hlasem rozeznít celý sál divadla, aniž by použil mikrofon, což bez zvýšeného množství rezonancí zdravě nelze vytvořit. Takže činoherci také při jevištní mluvě používají tu samou „sadu“ rezonančních prostor jako operní zpěváci, nicméně v nižší míře, aby jejich mluva nezněla tak komicky, jako se to stává některým operním pěvcům. Jevištní řeč v činohře musí být co nejpřirozenější.

Ovšem běžná řeč, kterou komunikujeme v běžném životě, obsahuje rezonancí nejméně a když je člověk v hlučném prostředí a potřebuje, aby ho bylo více slyšet, tak bez zapojení rezonancí velmi rychle svůj hlas unaví. To znají třeba sportovní fanoušci, kteří se na zápasech rádi hlasitě projevují, že po zápase jsou téměř bez hlasu. Koneckonců je to slyšet při televizních rozhovorech po zápasech u některých trenérů, že jsou skoro bez hlasu, jak celý večer řvali a hecovali své sportovní svěřence. To kdyby byli fanoušci a trenéři operní pěvci a křičeli na sportovce operním tónem, dosáhli by ještě vetší hlasitosti a navíc s daleko bohatší barvou hlasu, nicméně by to znělo velmi nepřirozeně a skoro až komicky.

Prostě je to jen o té míře, jak moc si to sám namixuješ.

Měj se!
Lukáš Jindra

[Valrindoriel]

Zajímavá otázka! Určitě souhlasím, že je důležité najít rovnováhu mezi rezonancemi a přirozeností projevu. Třeba v herectví je to často o jemné práci s hlasem, aby to znělo přirozeně, ale stále s dostatečnou rezonancí pro divadlo. Rád bych se dozvěděl více o tom, jak se ti podařilo najít ten správný mix pro sebe!

[Lukáš Jindra, dipl.um.]

Ahoj,
no, popravdě si to různě míchám dle aktuální potřeby, co vyžaduje ten který žánr, ta která píseň, co po mě chce režisér, nebo jak to já sám cítím...

Třeba včera jsem zpíval v pražském divadle Goja Music Hall v muzikálu Ples upírů, kde hraju blázna a tam se snažím zpívat velmi civilně a tak používám rezonance jen v nezbytně nutném množství, abych díky nim předešel hlasové únavě, ale aby přitom hlas zůstal dostatečně syrový.

Předevčírem jsem zpíval v Karlínském divadle v muzikálu Beetlejuice, kde jsou hororové scény, které mají znít děsivě, takže tam jsem v požadovaných scénách už použil více rezonancí, ztmavil jsem barvu a použil hodně vibrata.

V lednu zase budu zpívat na dvou koncertech v O2 aréně, coby vokalista Andrei Bocelliho. Tam je žádoucí, aby tón zněl operně, takže tam budu používat opravdu velké množství hlavových rezonancí a tmavou barvu.

Oproti tomu před 14 dny jsem zpíval v Karlínském divadle v muzikálu Slunce, seno, jahody, kde jsme měli pokyn od naší sbormistrové, ať ve scéně, kde zpíváme oživlé králíky, zpíváme nosovým tónem. Takže jsem maximalizoval rezonanci v nose na úkor ostatních rezonancí.

Když jsem před měsícem točil dětský seriál v dabingu, tak tam jsem pro změnu vytvářel „knedlíkový tón“, takže jsem posílil rezonance vzadu v krku, abych docílil požadovaného divného zvuku potřebného pro dabing...

Prostě je to fakt jak kdy. Hraju si s rezonancemi a barvami hlasu jako na mixážním pultu podle toho, co se ode mě chce.

Je to zábavné si s těmi barvami hrát a blbnout. Doporučuju.
Lukáš Jindra