JAK SE VYVÍJELY NÁZVY NOT A JEJICH ZÁPIS:
Příčiny dvojího pojmenování sedmého tónu „základní tónové řady“ (tj. bílé klapky na pianu) jsou zakořeněny hluboko v historii. Pojďme se podívat na příčiny této zvláštnosti, která dělá občas těžkou hlavu začínajícím muzikantům.
Pokusím se to vysvětlit co nejstručněji, nebudu příliš zabíhat do detailů a historických souvislostí…
Ve starověkém Řecku měly tóny slovní názvy. Starší notová osnova pro nástroje zaznamenávala prstoklad.
Později se pro notový zápis začala používat písmena řecké abecedy. A to tak, že „doškálné tóny“ (tj. tóny patřící do dané tóniny) se zapisovaly normálně psanými písmeny a „nedoškálné tóny“ (tj. ostatní tóny, které se nenacházejí v dané tónině) pak písmen otočenými o 90° nebo 180°.
V 5. století v Byzantské říši pro zápis not sloužila tzv. „neumatická notace“. Neumy určovaly pouze směr melodie a přibližně naznačovaly délku, neurčovaly ale přesné intervaly a přesnou výšku. Někteří skladatelé alespoň pro vyjádření intervalu používali různé velikosti písma a různé vzdálenosti od textu skladby.
Revolucí pak bylo pro zápis textu zavedení vodorovných linek, které určovaly přesněji výšky tónů. Linky osnovy se tehdy psaly dokonce různými barvami. Do notové osnovy se psaly neumy, které začaly mít tvary čtvercových nebo kosočtvercových hlaviček. Přesná poloha notového zápisu ale ještě stále nebyla pevně určena, jako dnes.
V 10. století byly pro pojmenování tónů zavedeny znaky naší latinské abecedy, tedy jejích prvních 7 písmen.
Durová stupnice přirozeně v sobě obsahuje tritón (tj. vzdálenost zvětšené kvarty mezi dvěma tóny) mezi IV. a VII. stupněm. Tento interval je silně disonantní. Pro tehdejší posluchače byl velmi nelibozvučný, církev ho pojmenovala „ďábel v hudbě“ a zakázala ho používat.
A jelikož dvojhlasy v gregoriánských chorálech používaly kvarty, bylo nutné najít cestu, jak se vyhnout tomuto nelibozvučnému intervalu. A tak se problém se vzniklým intervalem vyřešil v C dur snížením tónu VII. stupně o půltón (z pohledu dnešní terminologie šlo o posun z tónu „H“ na tón „b“). Následně by ale při postupu melodie vznikl mezi VII. s III. stupněm opět interval zvětšené kvarty a tak se zde VII. stupeň vracel zpět (z pohledu dnešní terminologie tedy znovu tón „H“). Tedy tento stupeň se zpíval na různých místech skladby na jiném tónu, což mohlo někdy působit zmatek.
Tento snížený tón ale nedostal jiný název. Podle tehdejší terminologie byly oba pojmenovávány jako tón „B“. Tóny se rozlišovaly pouze psaním písmena „B“. Původní VII. stupeň (dnešní „H“) se psal hranatým tvarem písmena „B“ a o půltón snížený VII: stupeň (dnešní „B“) se psalo kulatým tvarem písmena „B“.
Postupem času se pro obcházení tritónu zavedlo také zvyšování IV. stupně (z pohledu dnešní terminologie se v C dur vytvořilo z tónu „F“ tón „Fis“).
Vývoj hudby přinesl potřebu posouvaní tónů o půltón nejen kvůli obcházení tritónu, ale čistě z uměleckých melodických důvodů.
A tak se při posouvání libovolných tónů o půltón začaly psát před noty oba tvary písmene „B“ – kulaté „B“ tón snižovalo o půltón, hranaté „B“ o půltón zvyšovalo.
Tímto byl položen základ dnešním posuvkám – postupem času se kulaté „B“ se proměňuje v béčko (♭) a hranaté „B“ se proměňuje v křížek (♯).
V 17. století vzniká chromatická stupnice a je zavedeno předznamenání.
JAK VZNIKL TÓN H:
„Mohou za to Němci.“
Při rychlém opisování not přestávalo být k rozeznání kulaté a hranaté „B“. V Německu se začalo hledat řešení. Jelikož se hranatému „B“ velmi podobalo ozdobě psané písmeno „H“ a navíc ještě jako 8. písmeno abecedy bylo v logickém pořadí, padla volba na něj.
A tak stejně jako u hranatého „B“, pokud tento nový znak napsali před tón „B“, jednalo se o nesnížený VII. stupeň (tedy tón, který dnes pojmenováváme jako „H“).
V 16. století předsunuté písmenko „H“ před tónem „B“ postupně vytlačilo původní název tónu „B“ a začalo se spát pouze „H“.
A tak se v Německu a následně v dalších okolních zemích (včetně Česka) zažilo pro nesnížený VII. stupeň poněkud matoucí označení „H“ (namísto „B“) a pro snížený VII. stupeň označení „B“ (namísto logické odvozeniny „Bes“). Aby toho nebylo málo, objevuje se nám ještě jedno alternativní označení pro tón „B“ a tím je odvozenina od označení tónu „H“, čímž vzniká označení „Hes“.
JAK OZNAČUJÍ TÓNY VE SVĚTĚ:
A) SOLMIZAČNÍ SLABIKY
Od zemí našeho „německého značení“ na východ (Španělsko, Portugalsko, Francie, Belgie, Itálie) i na západ (Rumunsko, Bulharsko, státy bývalého Sovětského svazu kromě Litvy, Řecko, Turecko) se v Evropě používají tzv. solmizační slabiky. Tedy místo našeho způsobu „c, d, e, f, g, a, h“ používají „do, re, mi, fa, so, la, si“.
B) ANGLICKÉ ZNAČENÍ
Britové (a s nimi i Irové, Litvané a hlavně Američané) používají způsob písmenného označení tónů bez „H“, tedy jejich základní tónová řada se značí: „C, D, E, F, G, A, B“. Pokud tón „B“ (což je naše „H“) potřebují snížit, píšou „B♭“ (čtou „B flat“) a pokud ho chtějí zvýšit, píšou „B♯“ (čtou „B sharp“). Nepíšou tedy při snižování a zvyšování tónů koncovky „-es“ nebo „-is“ jako my.
C) NĚMECKÉ ZNAČENÍ
To je tedy to, co používáme i my, se používá v těchto zemích: Německo, Rakousko, Česko, Slovensko, Finsko, Norsko, Island, Polsko, Maďarsko a státy bývalé Jugoslávie. Náš systém tedy označuje tóny základní tónové řady: „c, d, e, f, g, a, h“. Snížíme-li „h“, vzniká „hes“ neboli „b“. Pokud dojde k dvojitému snížení, existuje jediný název a tím je „heses“ (i když by se nabízelo i označení „bes“ – to ale není správně).
D) NIZOZEMSKÉ ZNAČENÍ
Je používám v Nizozemsku a Švédsku. Tam mají tón „B“ (naše „H“) a když ho snížíme, vzniká jim tón „Bes“ (naše „Hes“ neboli „B“).
E) DÁNSKÉ ZNAČENÍ
To je jakýsi mix všeho – ti označují nesnížený VII. stupeň „H“ (stejně jako my), ovšem když ho sníží, vyjde jim označení „B♭“.
JAK POZNÁM, JESTLI MÁM NOTY V NĚMECKÉM NEBO BRITSKÉM ZNAČENÍ?
Základním jednoduchým vodítkem může být, pokud víte, kde byly noty vydané…
Pokud nevíte, poznáte to podle následujících znaků…
NĚMECKÉ / ČESKÉ ZNAČENÍ:
Pokud jsou to noty vydané v Česku či Německu (nebo Rakousku, Slovensku, Finsku, Norsku, Islandu, Polsku, Maďarsku), pak v akordových značkách naleznete základní akordy: „C, D, E, F, G, A, H“.
Pokud půjde o akord postavený na sníženém VII. stupni základní tónové řady bude se ve starších notách obvykle nazývat „B“.
V novějších notách autoři z našeho regionu raději píšou akordovou značku „B♭“, aby nedošlo k mýlce, protože trh zaplavily anglo-americké noty, které mají značení jiné.
ANGLICKÉ / AMERICKÉ ZNAČENÍ:
Noty vydané v Británii, Irsku, Litvě nebo Americe mají základní akordy značené takto: „C, D, E, F, G, A, B“.
Jde-li o akord na sníženém VII. stupni základní tónové řady, značí se „B♭“, tedy shodně, jako v současných notách vydávaných ve střední Evropě.
JAK RYCHLE ROZEZNAT, KTERÉ ZNAČENÍ MÁM V NOTÁCH?
-
pokud v notách objevíte akord „H“, je jasné, že noty používají naše „německé“ značení a tento akord je postavený na nesníženém VII. stupni základní tónové řady (7. bílá klapka na pianu, když 1. je C). Takže pokud o kousek dále bude akord „B“, znamená to snížený VII. stupeň základní tónové řady.
-
pokud v notách objevíte akord „B♭“, jedná se v obou druzích značení o snížený VII. stupeň základní tónové řady, protože toto označení naleznete v „německém“ i „britském“ zápisu. Jen z toho nepoznáte, o který systém značení se jedná. Pokud v notách už nikde nenajdete jiný akord odvozený od VII. stupně, nemusí vás vlastně ani zajímat, o který systém zápisu se jedná, protože v tomto případě budou všechny akordy v obou verzích stejné.
-
pokud v notách objevíte akord „B“, tak zpozorněte! Pokud víte, odkud noty pochází, máte jasno. Jde-li o staré středoevropské noty psané v našem značení, jedná se o snížený VII. stupeň základní tónové řady. Když půjde o britské či americké noty, je to nesnížený VII. stupeň odpovídající českému „H“. Neznáte-li původ no, hledejte v notovém zápisu dále. Pokud najdete na jiném místě skladby akord „B♭“, je jasné, že jde o angloamerický systém. Nebo pokud na jiném místě skladby naleznete akord „H“, je jasné, že jde o náš systém značení. Pokud neznáte původ not a v zápisu není na jiném místě ani akord „H“ nebo „B♭“, dá se zjistit systém značení z harmonického kontextu. Pokud rozumíte harmonii, je to pro vás hračka. Pokud ne, zeptejte se zkušenějšího hudebníka, aby vám to rozklíčoval. A nebo vyzkoušejte svůj hudební cit. Když si to zkusíte zahrát a zazpívat s oběma variantami akordů, tak jelikož oba potencionální akordy jsou od sebe vzdáleny jen půltón, je velmi pravděpodobné, že jeden z nich vám ladit bude a jeden vám přinejmenším přijde v kontextu hudby podivný. Tedy zvolte ten, co vám bude do hudby pasovat. Pokud to neumíte posoudit, opět se obraťte na zkušenějšího muzikanta.
